Odkaz tříset spartských

            Vojska perské říše pod králem Xerxem, který podle Herodota velel dvěma milionům vojáků, překročila roku 480 před Kr. Helespont a jako mračna kobylek vtrhla do Řecka, aby je zotročila. V zoufalém pokusu zdržet útočníky byl vybraný sbor tří set Sparťanů vyslán do průsmyku v Thermopylách, kde prostor mezi horami a mořem byl tak úzký, že síly Peršanů a jejich jízda se nemohly dost rozvinout. Byla určitá naděje, že vynikající ozbrojenci ochotní obětovat životy by tady mohli aspoň na několik dní zastavit lavinu dobyvatelů.

            Tři stovky Sparťanů a jejich spojenci zadržovali útočníky sedm dnů, tak dlouho, až jejich zbraně v tom masakru vzaly za své a oni bojovali „holýma rukama a zuby“ (tak píše Herodot), dokud nepodlehli.

            Sparťané a jejich spojenci Thespijci zahynuli do posledního muže, ale statečnost, s níž se obětovali, nadchla Řeky tak, že se spojili a téhož roku na podzim a příští rok na jaře porazili Peršany u Salaminy a Platají. Zabránili tak, aby vznikající západní demokracie a svoboda byly zardoušeny v kolébce.

-Herodot, Dějiny

 

            Tolik praví antický historik Herodot o události, která byla pravděpodobně jedna z klíčových pro naše dějiny a kulturu. Přestože se v Thermopylách nepodařilo zastavit perskou armádu, zanechali zde Sparťané odkaz, který zajisté nejprve poskytl morální podporu celému tehdejšímu Řecku pro sjednocený odpor. Díky tomuto jednotnému boji řeckých států nakonec dokázali zahnat perskou hrozbu a zachovat tak pro nás odkaz jejich kultury, která je zajisté velkým základem našeho západního způsobu života. V historii tento mýtus spartského válečníka ožíval mnohokrát v různých obdobích a dnes se stává opět velice aktuálním. Možná i proto složil hrdinům z průsmyku básník Simónidés z Keu slavný epitaf:

 

            Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským,

            že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.

       

            Co ale vedlo Sparťany k takovému sebeobětování? Jestliže chceme pochopit alespoň částečně, jak Sparťané nahlíželi na smrt a jak se dokázali vypořádat se svým strachem, je důležité nahlédnout do jejich způsobu výchovy, náboženství a života vůbec.

            Žít ve starověké Spartě zajisté nebyla procházka růžovým sadem. Sparťané žili velice skromně a hromadění bohatství bylo považováno za prohřešek. Důraz byl kladen zejména na tělesný výcvik a prostotu života. Prosté a jednoduché bylo téměř vše od jejich architektury, přes stravování až po oblékání. Že ani spartské ženy neuznávaly přepych a pohrdaly zženštilým chováním mužů, může ukázat následující krátká historka:

            Když se jednou dvořil cizí muž spartské ženě, oděný do krásného pláště, příkře ho odmítla se slovy: „Koukej zmizet – neumíš hrát ani ženskou roli.“

 

            Spartští muži byli do věku sedmi let vychováni svými matkami v rodinném kruhu a poté byli odvedeni do společných výcvikových družin, kde se učili boji, ale také umění, čtení a psaní. Tento výcvik byl velmi tvrdý s častými tělesnými tresty. Výcvik končil, když muž dosáhl věku třiceti let a tím se také stal plnohodnotným spartským mužem.

           

            Velice zajímavé je postavení spartských žen ve společnosti. To nemělo za těch dob v řeckých státech obdobu. Na rozdíl od ostatních států, kde ženy měly druhořadou roli, se spartské ženy aktivně účastnily společenského života. Spartské ženy nesedávaly v koutku a nemlčely, naopak, měly toho spoustu jak na srdci, tak na jazyku. Důkazy se o tom dochovaly v mnoha jejich průpovídkách, které jsou zachovány v antických textech pod jejich jmény. Údajně se jedna Athéňanka vyptávala Gorgó – manželky spartského krále Leonida:

            „Jak je možné, že vy, spartské ženy, jste jediné, kdo vládne svým mužům?“ Gorgó jí odsekla: „Protože jsme jediné ženy, které (opravdové) muže rodí.“

 

            Spartské ženy údajně ani příliš netruchlili pro své muže a syny padlé v boji. Z dnešního pohledu se to může zdát dost bezcitné, je ale důležité na to nahlížet z úhlu tehdejších hodnot a ceny života. Kdy do každého občana spartského státu byly již odmala vštěpovány zásady, kdy společný stát a obětování se za něj bylo na prvním místě. To ukazují některé další výroky spartských žen. „Vrať se se svým štítem, nebo na něm." Byla často používaná fráze, kterou se loučily ženy se svými muži, když se chystali do boje. Dalo by se tedy říci, že muži byli v boji mimo své osobní odvahy také hnáni tím, že nechtěli zostudit své ženy, které by jim zbabělost neodpustily.

            Další ukázkou povahy spartských žen může být výrok jedné matky jménem Argileónis („bystrá jako lvice“).

            Argileónis, matka Brásidova, se jich zeptala poté, co její syn zemřel a pár občanů z Amfipole přišlo k ní na návštěvu do Sparty, zda její syn umíral statečně, jak se sluší na Sparťana. Když ho vychválili do nebe a řekli jí, že byl ze všech Sparťanů nejudatnější, odpověděla jim: „Milí přátelé, je pravda, že můj syn byl ušlechtilý a dobrý muž, ale ve Spartě je mnoho mužů lepších, než byl on.“

 

            Z dnešního pohledu samozřejmě není možné snažit se nějakým způsobem napodobit spartský život pro získání snad větší udatnosti nebo zbavení se strachu. Je ovšem důležité zamyslet se nad tímto příkladem odvážných „tří set“.

            V současné době je velmi kladen důraz na hodnotu života. Daleko více než tomu bylo v naší historické minulosti. Ani v dnešních válkách již vojáci nestojí muž proti muži. Nahradily je bezpilotní letouny a inteligentní technika a veškeré snahy jsou kladeny na minimalizaci lidských ztrát.

            Ale je nutné zamyslet se nad tím, že pokud postavíme na nejvyšší žebříček hodnot zachování lidského života, musíme vždy, ať chceme nebo nechceme sestoupit na žebříčku jiných hodnot. Hodnot, které budovali již naši předci a bez kterých by tato společnost zřejmě nemohla ani dále dobře fungovat. Jsou to hodnoty například jako netolerance zla, pomoct bližnímu a hájení svobody.

 

            Můžeme si to názorně ukázat na malém příkladu. Pokud se někde při noční chůzi parkem kupříkladu stanete svědky přepadení nějakého neznámého člověka, co bude vaše reakce? Pomoci někomu v nouzi nebo být raději lhostejný pro zachování vlastního života?

Myslím, že tento problém začíná být v dnešní individualistické společnosti velice rozšířený, je to problém lhostejnosti. Samozřejmě můžeme argumentovat tím, že tento náhodný svědek může mít doma svojí rodinu a děti, na které musí samozřejmě také myslet. Ale také by to mohla být zrovna například jednou jeho dcera, co by se mohla stát obětí podobného zločinu.

           

            Zajisté co člověka ve vypjatých situacích ovládne a často ho zcela paralyzuje je strach. Strach je emoce a jako taková je charakteristický tím, že dokáže rychle přijít, ale také velmi rychle odeznít. V případě ohrožení našeho života určitě každého ovlivní jeho strach ze smrti.

            V našem materialistickém světě, kde smrt je vnímána jako něco tabuizovaného a hrozného, něco o čem neradi lidé mluví, může být strach ze smrti opravdu velký pán.

  

            Sparťané měli v tomto ohledu zajisté výhodnější duchovní výbavu. Sparťané byli velmi nábožensky založení a velmi dbaly na dodržování svých tradic a zásad. Ani do oněch Thermopyl neposlali v roce 480 celou svoji armádu z důvodu, že podle náboženských tradic museli slavit slavnost Karneia. Smrt v boji brali jako poctu a antický svět mystiky jim navíc upevňoval podporu v posmrtném životě a v nehynoucí slávě. Údajně měl král Leónidás říci při brzké snídani posledního dne bojů, že „dnes večer budeme všichni večeřet v Hádu (=antické podsvětí)“. Protože kdo pohlíží na činy svého života jako na něco co přetrvá nebo jakou součást něčeho co přesahuje pouhý jeho krátký život, zajisté ho to může alespoň částečně zbavit obav o svůj život.

            Dalším dobrým pomocníkem v boji se strachem je humor. Ten také zajisté znali i Sparťané.  Když se Sparťan Dienekés, jeden z oněch tří set statečných, dozvěděl, že Peršané mají tolik lučištníků, že jejich vystřelené šípy zahalí slunce jako těžký mrak, pohotově opáčil:

            „Zakryjí-li Peršané slunce, budeme s nimi moci bojovat v chládku, a ne na slunci.“

            Myslím si, že náš život je velmi cenný a je důležité ho ochraňovat. Pokud ovšem poklesneme ze svých zásad pro strach ze smrti nebo bolesti na úkor ochrany našeho života, bude mít takový život vlastně ještě nějakou hodnotu? Nad tím se musí každý zamyslet sám, stejně jako to museli zajisté udělat i bojovnici v Thermopylách.