k zamyšlení...

Poučení od můry

 

Včera pozdě večer

jsem rozmlouval s můrou

jež se ze všech sil snažila

probourat se do žárovky, aby

se tam mohla uškvařit na

rozžhavených vláknech.

Pročpak se, vy tvrdohlavci,

vždycky pokoušíte o tenhle

kousek, zeptal jsem se jí.

Protože to tak můry

dělávají? Kdyby to totiž nebyla

žárovka, ale plamen svíčky,

byl by teď z tebe jen

malý nepohledný škvareček.

Cožpak nemáte zdravý rozum?

Ale ovšem že máme, odvětila můra,

ale občas nás ho nebaví

používat,

takový přístup se stane po čase nudným

a začneme toužit po kráse

a vzrušení.

Oheň je překrásný

a my víme, že nás zabije,

dostaneme-li se k němu příliš blízko,

ale na tom nesejde,

neboť je lepší být

na chvíli šťasten

a být zapálen pro krásu a krásou,

než žít příliš dlouho

a být celý život k smrti znuděný.

A tak svineme svůj život

do malého smotku

a ten pak vystřelíme.

A to je také smyslem života.

Je lepší být na okamžik součástí krásy

a pak přestat existovat,

než žít na věky a nikdy se krásy

ani nedotknout.

Náš přístup k životu se řídí příslovím

lehce nabyl, lehce pozbyl,

v tom jsme jako lidé předtím,

než se stali příliš civilizovanými na to,

aby si dokázali užívat života.

A než jsem jí stačil rozmluvit

její filozofii, můra se obětovala

v plameni zapalovače, kterým

jsem si právě připaloval doutník.

Nesouhlasím s ní.

Osobně bych žil radši život

o polovinu méně šťastný,

ale o to delší,

zároveň si však také přeji, aby

existovalo něco, po čem bych

toužil tak silně, jako ta můra po sebeupálení.

 -Don Marquis-